Cesta sedmi kostelů – z Drahobudic do Zásmuckého kláštera za Labyrinty

[Ukázat náhledy]

Zásmuky – bloumání mezi labyrinty a zkoumání toho vlastního

V sobotu 11. 2. 2017 proběhla v klášteře Zásmuky akce s názvem „Klášterní labyrinty“. Její

součástí byl výtvarný, hudební i duchovní program, dobré občerstvení a atmosféra dýchající

ze starých zdí. Dále popisuji více méně svůj zážitek, pro komplexnější zasazení akce do

kontextu poté následuje rozhovor s paní Trojanovou, která za děním v Zásmukách stojí.

Klášter v Zásmukách, městečku jihozápadně od Kolína, založili františkáni na konci 17.

století. Mezi jeho krásy patří velká zahrada, přilehlý barokní kostel a travnaté atrium

uprostřed. Během 2. světové války využívali nacisté prostory kláštera pro věznění katolických

kněží před transportem do koncentračních táborů a později během komunistického režimu

sloužil jako bydlení pro sociálně slabší rodiny.

Není divu, že tohle všechno zanechalo na podobě kláštera své stopy. Jak si můžete přečíst

v rozhovoru s paní Trojanovou, byl v roce 1989 v dezolátním stavu. Ještě dnes si při pohledu

na holé cihlové zdi potažené dráty dokážu živě představit, že by mnoho lidí dokázaly

inspirovat k natočení hororu, a tmavé sklepení by se také jistě líbilo mnohým pochybným

existencím. A proto je velké štěstí, že si kláštera všimli ti správní lidé s dobrými úmysly.

V sobotu jsem se procházela po budově, která rozhodně nemá růžovou minulost, jejíž zahrada

slouží jako hrob tolika obětem, a přemýšlela, co všechno si každá místnost asi pamatuje. A

přesto na mě stín temné historie nedolehl – celým klášterem se nesl zvuk houslí a vůně kávy,

asi 200 návštěvníků ho naplnilo dobrou náladou a celou atmosféru dokreslovaly hořící svíčky.

Prohlížela jsem si výstavu labyrintů a snažila se zpracovat fakt, že i přes všechno výše

uvedené je mi vlastně moc fajn.

Výstava, která zaplnila celé přízemí kláštera a do níž přispěli mimo jiné také studenti ze

sedlčanské ZUŠ a gymnázia, měla téma „Labyrinty“ a studenti je zpracovali mnoha různými

způsoby. O rozmanitost děl se postaralo také to, že jejich tvůrci spadali do různých věkových

kategorií mezi 7-20 lety – od malých dětí, které při zvuku slova labyrint vidí třeba horskou

dráhu, přes dospívající po mladé dospělé, kteří denně procházejí tisícem labyrintů. Studenti

GOA se často cítili zavřeni v labyrintu vzdělání, dalšími náměty byly také labyrinty příběhů,

našich životních rozhodnutí a dnešní prapodivné doby plné paradoxů. Protože můj výtvarný

talent není valný, bylo to poprvé, kdy jsem mohla svou práci vidět vystavenou a podívat se na

ni v kontextu dalších děl. O to silněji jsem vnímala rozmanitost jednotlivých pojetí a fakt, že

na jedno téma existuje tolik pohledů, kolik je na světě lidí.

Vzhledem k tématu „Labyrint“ není divu, že zde mělo své čestné místo jméno Jana Amose

Komenského. Ve světle svíček a lampičky se ve sklepě četl jeho „Labyrint světa a ráj srdce“,

a tak jsem si na chvíli připadala jako mnich, který v klášteře hledí do starých knih a doufá, že

studium mu pomůže najít cestu z jeho vlastního labyrintu. V příjemně vytopené místnosti pak

proběhla přednáška, která se taktéž dotýkala Komenského labyrintu a toho, že ač se i

v labyrintu našeho světa často objevují radilové, kteří nám vehementně ukazují, kudy musíme

jít, tu svoji cestu si stejně musí najít každý sám.

Domů jsem odjížděla obohacena po všech smyslových stránkách – v hlavě mi utkvěla spousta

zajímavých výtvarných prací, zvuk houslí a piana, chuť výborných domácích sušenek a

poklidná atmosféra sobotního odpoledne.

Nakonec jsem vyzpovídala paní Trojanovou, strůjkyni akce, a dozvěděla se něco víc o tom,

proč se vlastně lidé v Zásmukách scházejí.

Jak se to stalo, že jste se v Zásmukách ocitla?

To bylo v rámci iniciativy „Cesta sedmi kostelů“. Cesta má za cíl oživit opuštěné,

zdevastované a zchátralé sakrální památky tím způsobem, že k nim přivede pozornost lidí,

kteří žijí v okolí. Osloví se lidé a udělá se program, který vychází třeba z nějaké místní tradice

– například se obnoví poutě, které v tom místě dřív byly. A do Zásmuk jsme se dostali přesně

takhle. Putovali jsme tam poprvé před pěti lety a klášter vypadal pro mě hrozně. Domluvili

jsme se se skauty, kteří tam působili, že bychom tam měli přivést také místní lidi. Skauti

jezdili do kláštera už od roku ‘89, vždycky si tam dělali svoje akce, ale zatím nikdy neotevřeli

klášter veřejnosti. Bylo jim jasné, že tudy cesta tak úplně nevede. V tom klášteře se odehrával

život, o kterém místní vůbec nevěděli. A když jsme ho poprvé otevřeli veřejnosti, drtivá

většina říkala, že v klášteře nikdy nebyli, i když třeba žili v Zásmukách celý život. Takže

tohle se podařilo – hlavně díky škole, pedagogové zareagovali a skrze děti se do kláštera

dostali i rodiče, když se šli podívat na výstavu.

Jak tedy klášter vypadal, když jste tam přišli?

Ten stav byl daleko syrovější, nebyly nahozené zdi, všude byl holý kámen a cihly. Bylo tam

lešení, jako kdyby se zrovna stavělo. Nebyla tam elektrika, záchody nebyly v provozu. Bylo

to s podivem, protože od roku ‘89 se klášter opravoval – nejdříve ale museli opravit

zdevastovanou střechu, která hrozila, že se zřítí. Pak zase museli opravit komín a fasádu. A

jak se desítky let opravovaly nezbytné věci, tak vnitřek byl pořád nedotčený, ten se začal

upravovat až teď v posledních letech. Bylo tam doslova skladiště, harampádí za spoustu let.

Jaké akce už jste tam (nepočítaje brigády) pořádali?

Většinou vernisáže jako dnes, potom se vždy schyluje k letnímu sympoziu, kdy v klášteře

studenti celý týden bydlí, tvoří, vaří si… někdo hraje na kytaru, někdo na klavír, někdo si

kreslí, jiný sochá, maluje, šije, tančí… Abych nemluvila jen o nás, tak skauti tam v létě

pořádají skvělé dětské tábory. Berou to tak, že si užívají tábor, a zároveň pomáhají klášteru,

mají brigády a tak. Tohle třeba my neděláme, že bychom pozvali výtvarníky na brigádu. To je

jejich velká zásluha.

Jak vás napadlo téma „Labyrinty“?

Má to logiku. První téma bylo „Co je za tou zdí?“, což znamená, že se lidé podívali poprvé

dovnitř. Druhé téma bylo „Dopis nevinnému“, což bylo o lidech, kteří tam byli za druhé

světové války zavření. Třetí téma bylo „Uvnitř a vně“ ve významu podívat se na klášter

zevnitř a zvenku a současné téma „Labyrint“ vyjadřuje takovéto „Kudy vlastně jít v dnešní

době?“ To téma musí být široké, aby se do něj vešly malé děti i ty starší.

Jaký je Váš osobní vztah k labyrintům?

Já to mám tak, že labyrint mě nikdy nelákal. Když jsem třeba viděla někde v zahradě labyrint,

tak jsem tam nikdy nechtěla jít, protože to znamená podvolit se cestě – a to pro mě není úplně

jednoduché. Mám pocit, že když vejdu do labyrintu, tak už prostě musím jít po cestě, která

tam je, a nemám svobodu. Je to o pokoře o tom překonat strach a naladit se na to, že to dobře

dopadne. To pro mě není jednoduché, a kdybych si mohla vybrat, jestli vstoupit nebo

nevstoupit, tak bych si labyrint nevybrala. A také si myslím, že v labyrintu musí mít člověk

nějakého průvodce. Je to cesta do neznáma a člověk se musí nechat povzbudit někým, kdo jde

s ním.

Mája Svobodová

vložil 14. února 2017, 16:22
v kategorii Cesta sedmi kostelů, Fotogalerie
Článek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu.
Komentáře jsou momentálně uzavřeny, ale můžete se na článek odkazovat ze svého webu.

«   (předchozí)
(následující)   »

Comments are closed.